Kyseliny chutnají kysele. Citronová šťáva, ocet a žaludeční kyselina sdílejí stejnou ostrost. Slovo pochází z latinského acidus, což znamená kyselý. Chuť je ale špatný způsob, jak definovat chemickou třídu. Chemici definují kyselinu podle toho, co dělá: daruje proton (vodíkový ion) jiné látce nebo přijímá pár elektronů za vzniku vazby. První definice pochází od Brønsteda a Lowryho, druhá od Lewise.

Ve vodě kyselina uvolňuje vodíkové ionty, které se spojují s molekulami vody a tvoří hydroniové ionty. Čím více hydroniových iontů je v roztoku, tím nižší je pH a tím silnější je kyselina. Kyselina chlorovodíková ve vodě disociuje úplně, čímž se stává silnou kyselinou. Kyselina octová, aktivní složka octa, disociuje pouze částečně, čímž se stává slabou kyselinou. Síla a koncentrace jsou dvě různé věci. Slabou kyselinu lze koncentrovat; silnou kyselinu lze zředit.

Kyseliny reagují se zásadami za vzniku solí a vody. Reagují s kovy za vzniku plynného vodíku. Korodují materiály, a proto se průmyslové kyseliny skladují ve skle nebo specializovaných plastech. Také katalyzují reakce, rozpouštějí minerály a tráví potravu. Lidský žaludek si udržuje pH 1,5 až 3,5, dostatečně silné na rozpuštění kovu, přesto se žaludeční sliznice chrání vrstvou hlenu.