V roce 2006 definovala Mezinárodní astronomická unie planetu jako nebeské těleso, které obíhá kolem Slunce, je dostatečně hmotné na to, aby ho jeho vlastní gravitace udělala kulatým, a zbavilo se svého orbitálního okolí jiných objektů. Toto poslední kritérium degradovalo Pluto. Znamená to také, že objekty obíhající kolem jiných hvězd, nazývané exoplanety, jsou definovány mírně odlišným souborem pravidel.

Sluneční soustava má osm planet. Čtyři jsou kamenné: Merkur, Venuše, Země a Mars. Dvě jsou plynní obři: Jupiter a Saturn. Dvě jsou ledoví obři: Uran a Neptun. Rozprostírají se od spáleného povrchu Merkuru až po bouřlivé pásy Jupiteru, od rozbouřeného skleníku Venuše až po nadzvukové větry Neptunu. Každá z nich je světem s vlastní historií.

Planety vznikají z disku plynu a prachu kolem mladé hvězdy. Prachová zrna se slepují a vytvářejí planetesimály, které se srážejí a vyvíjejí se v protoplanety. Některé se zvětší natolik, aby zachytily plyn z disku a staly se obry. Jiné zůstávají kamenité. Proces je chaotický, srážky, migrace a výrony formují konečnou architekturu.

V současné době jsou známy tisíce exoplanet. Patří mezi ně horké Jupitery, superZemě a planety obíhající kolem dvou hvězd. Rozmanitost je mnohem větší, než kdokoli očekával. Definice planety se možná bude muset znovu vyvíjet.