Třetího dne byl hrob prázdný. Toto tvrzení je ústředním bodem křesťanské víry. Vzkříšení je Ježíšovo zmrtvýchvstání z mrtvých a v širším smyslu i budoucí vzkříšení těch, kteří mu patří.

Novozákonní autoři trvají na tom, že událost byla tělesná. Vzkříšeného Ježíše se bylo možné dotknout, mohl jíst, přesto již nebyl svázán běžnými fyzickými omezeními. Pavel zachází se vzkříšením jako s prvními plody větší úrody: protože Kristus byl vzkříšen, ti, kdo v něm zemřou, budou také vzkříšeni, až se vrátí. Nadějí není únik z těla, ale vykoupení těla, proměněná fyzická existence v obnoveném stvoření.

Židovské očekávání všeobecného vzkříšení na konci věku poskytlo pozadí, ale křesťanské tvrzení bylo specifické: jeden muž již byl vzkříšen jako začátek konce. Rané kázání považovalo vzkříšení za historický fakt i teologický střed. Bez něj je víra, řekl Pavel, marná a kázání prázdné.

Umělecké a liturgické tradice přetrvávají v této době – ženy u hrobu, zjevení Marii Magdaléně, večeře v Emauzech. Vyznání víry jednoduše konstatuje fakt a pokračuje k jeho důsledku: životu v budoucím světě.