Režim, který se snaží ovládat téměř každý aspekt veřejného i soukromého života, je totalitní. Na rozdíl od běžného autoritářství mobilizuje totalitarismus populaci prostřednictvím dominantní ideologie, jediné masové strany a všudypřítomného dohledu a propagandy.

Mezi klasické příklady patří Stalinův Sovětský svaz, nacistické Německo a určité fáze maoistické Číny. Stát proniká do ekonomiky, kultury, vzdělávání a rodinného života. Nezávislé organizace jsou ničeny nebo pohlcovány. Teror a ideologie spolupracují na vynucení konformity a přetváření společnosti podle vize režimu.

Totalitní ambice se nikdy plně nenaplní; přetrvávají ohniska soukromého života a neformálního odporu. Tento koncept je i nadále užitečný pro rozlišení maximálně invazivních diktatur od autoritářských systémů, které ponechávají širší zóny autonomie. Lidská cena totalitních experimentů z nich učinila ústřední negativní referenci v politickém myšlení.

Když si strana nárokuje autoritu nad samotnou pravdou, běžná politika je již pozadu.