Zásadní a relativně rychlá transformace politické moci a často i sociální struktury představuje revoluci. Revoluce obvykle zahrnují masovou mobilizaci, kolaps nebo svržení stávajícího režimu a pokus o nastolení nového řádu.

Mezi příčiny patří dlouhodobé strukturální tlaky – ekonomické změny, slabost státu, rozdělení elit – a krátkodobější spouštěče, jako je fiskální krize nebo vojenská porážka. Výsledky se liší: některé revoluce vedou k trvalým institucionálním změnám; jiné vedou k cyklům násilí, novým diktaturám nebo částečnému obnovení starého řádu. Francouzská, ruská a čínská revoluce zůstávají ústředními referenčními body.

Revoluční ideologie poskytuje ospravedlnění a směr, ale praktické boje o moc často přetvářejí původní cíle. Srovnávací studie hledá vzorce, aniž by smazala odlišnost každého případu. Hrozba nebo vzpomínka na revoluci i nadále ovlivňuje chování vládců a opozice.

Úspěšná revoluce překresluje hranice politicky možného.