Každý člověk se rodí s nárokem, který žádná vláda, kultura ani většina nemůže zrušit. Lidská práva spočívají na tomto jednoduchém naléhání. Nejsou to dary udělené mocnými; jsou to omezení toho, co mocní mohou dělat.

Moderní seznam se utvářel po druhé světové válce, kdy Všeobecná deklarace lidských práv shromáždila desetiletí dřívějších bojů do jednoho dokumentu. Život, svoboda, osobní bezpečnost, svoboda od otroctví a mučení, rovnost před zákonem, svoboda myšlení a přesvědčení – to se stalo základem. Pozdější smlouvy přidaly práva na vzdělání, práci, zdraví a účast na kulturním životě. Znění je univerzální co do ambic, přesto je jeho vymáhání nerovnoměrné a často závisí na politické vůli.

Kritici poukazují na to, že práva se mohou kolidovat. Svoboda projevu může zraňovat důstojnost; náboženská svoboda může kolidovat s rovností žen nebo sexuálních menšin. Jiní tvrdí, že západní původ moderního rámce jej činí méně přesvědčivým ve společnostech, které upřednostňují kolektivní harmonii nebo náboženskou povinnost. Základní myšlenka se však ukázala jako odolná: určité křivdy jsou křivdy bez ohledu na to, kdo je trpí, a bez ohledu na to, co říkají místní zvyklosti.

• Občanská a politická práva chrání jednotlivce před státem.
• Hospodářská a sociální práva vyžadují pozitivní opatření ze strany státu.
• Kolektivní práva, jako je sebeurčení, se týkají spíše skupin než samotných jednotlivců.

Když se soudy nebo aktivisté dovolávají lidských práv, odvolávají se na standard, který si nárokuje stát nad jakýmkoli konkrétním režimem nebo tradicí.