Teorie společenské smlouvy tvrdí, že politická autorita spočívá na dohodě mezi ovládanými. Lidé se vzdávají některých svobod výměnou za ochranu a řád. Tato myšlenka sahá až do starověkého Řecka, ale prostřednictvím Hobbese, Locka a Rousseaua se stala ústředním bodem moderní politické filozofie. Hobbes tvrdil, že bez vlády je život ošklivý, brutální a krátký. Aby se lidé vyhnuli přirozenému stavu, souhlasí s podřízením se panovníkovi. Locke tvrdil, že přirozený stav není válkou všech proti všem, ale chybí mu neutrální soudce. Lidé souhlasí s vytvořením vlády, která bude chránit jejich práva. Pokud vláda selže, mají právo na revoluci. Rousseau tvrdil, že společenská smlouva není podřízením se panovníkovi, ale vyjádřením obecné vůle, kolektivní vůle lidu.

Teorie společenské smlouvy byla kritizována. Někteří tvrdí, že smlouva je fikce, že s ní nikdo nikdy ve skutečnosti nesouhlasil. Jiní tvrdí, že ignoruje mocenskou nerovnováhu. Její obhájci odpovídají, že smlouva je myšlenkový experiment, způsob, jak se ptát, jaké principy spravedlnosti by si racionální lidé zvolili. Rawls použil společenskou smlouvu tímto způsobem a tvrdil, že principy spravedlnosti by měly být voleny za rouškou nevědomosti. Společenská smlouva zůstává silným rámcem pro uvažování o politických závazcích, právech a spravedlnosti.

Klíčoví myslitelé v oblasti společenské smlouvy

• Hobbes. Absolutní suverenita k úniku z přirozeného stavu.
• Locke. Vláda na ochranu přirozených práv s právem na revoluci.
• Rousseau. Všeobecná vůle a lidová suverenita.
• Rawls. Spravedlnost jakožto férovost, zvolená za závojem nevědomosti.

Společenská smlouva není historická událost. Je to způsob, jak ospravedlnit politickou autoritu otázkou, s čím by lidé souhlasili.