Schopnost mořské vody vést elektrický proud závisí především na koncentraci rozpuštěných iontů. Vodivost proto slouží jako přesný a snadno měřitelný ukazatel slanosti. Oceánografové uvádějí vodivost v siemensech na metr a poté tuto hodnotu převádějí na praktickou slanost pomocí zavedených rovnic, které zohledňují také teplotu a tlak.

Moderní CTD přístroje zaznamenávají vodivost, teplotu a hloubku s vysokou frekvencí, jakmile procházejí vodním sloupcem. Výsledné profily odhalují strukturu vodní hmoty, její promíchávání a cesty cirkulace. Protože senzory vodivosti reagují rychle a stabilně, tvoří páteř palubních i autonomních pozorování slanosti.

Absolutní slanost, která zohledňuje regionální rozdíly ve složení mořské vody, se nyní preferuje pro přesné výpočty hustoty, avšak vodivost zůstává pozorovatelnou veličinou, ze které se slanost odvozuje. Kalibrace vůči standardní mořské vodě zajišťuje konzistenci v celém globálním pozorovacím systému.

Změnu pouhých několika setin jednotky slanosti snadno detekuje dobře kalibrovaná vodivostní cela.