Na vrcholcích středooceánských hřbetů se mořská voda, která cirkulovala skrz horkou sopečnou horninu, vrací zpět do oceánu při teplotách přesahujících 350 °C. Když se minerály nasycená tekutina setká se studenou okolní vodou, jemné částice sulfidů kovů se okamžitě vysrážejí a vytvářejí dojem černého kouře. Komíny, které se tvoří kolem těchto větracích otvorů, se nazývají černé kuřáky.

Tyto struktury mohou dorůst do výšky několika metrů a podporují husté komunity rournatců, škeblí, krevet a mikrobů, které získávají energii spíše chemickými reakcemi než slunečním zářením. Tekutiny také dodávají do oceánu železo, měď, zinek a další kovy. Černí kuřáci byli poprvé pozorováni v roce 1979 a vyvrátili domněnku, že všechny složité ekosystémy vyžadují fotosyntézu.

Vzhledem k jejich hloubce a extrémním podmínkám je stále obtížné je studovat. Jsou zapotřebí dálkově ovládaná vozidla a specializované senzory. Větrací otvory jsou v geologickém časovém měřítku pomíjivé; jednotliví kuřáci mohou přežít jen desítky let, než se základní zdroj tepla posune.

• Hydrotermální průduch vypouštějící tmavou tekutinu bohatou na minerály
• Tvoří sulfidové komíny na středooceánských hřebenech
• Podporuje chemosyntetické ekosystémy
• Objeveno koncem 70. let