Když se Římská říše rozdělila a západní církev se rozvíjela po latinských liniích, církve Východu pokračovaly v řecké a byzantské tradici. Východní pravoslaví je živou formou této kontinuity. Jeho srdcem zůstává Řecko, Rusko, Balkán a Blízký východ, ačkoli imigrantské komunity ho roznesly po celém světě.

Doktrína je definována prvními sedmi ekumenickými koncily a trvajícím konsensem Církve. Trojice, dvě Kristovy přirozenosti a úcta k ikonám jsou nezpochybnitelné. Bohoslužba je liturgická, dlouhá a plná symboliky. Božská liturgie svatého Jana Zlatoústého je běžná nedělní bohoslužba; samotná budova je chápána jako obraz nebe, přičemž ikonostas označuje hranici mezi lodí kostela a oltářem. Ikony nejsou dekorace, ale okna do přítomnosti svatých a samotného Krista.

Autorita je spíše koncilní než monarchická. Žádný biskup nemá takovou univerzální jurisdikci, jakou si nárokuje římské papežství. Autokefální církve – ruská, řecká, srbská a další – se řídí samy, přičemž zůstávají ve společenství. Mnišství, zejména tradice hory Athos, nadále formuje spiritualitu prostřednictvím Ježíšovy modlitby a úsilí o zbožštění, postupnou účast lidské osoby na božském životě.

Pro pravoslavné není církev primárně institucí, ale tělem Kristovým, které v každé eucharistii již zakouší budoucí věk.