Obavy, které se odmítají vypnout, i když neexistuje žádná bezprostřední hrozba, definují klinickou úzkost. Tělo zůstává v pohotovosti – tepová frekvence se zvyšuje, svaly se napínají, pozornost se zužuje na možné nebezpečí.

Úzkostné poruchy se projevují v několika formách: generalizovaná úzkost, která se přesouvá z jednoho tématu na druhé, panické ataky, které se objevují bez varování, sociální úzkost, která způsobuje, že běžné interakce se zdají být nebezpečné, a specifické fobie vázané na konkrétní objekty nebo situace. K tomu přispívá genetika, temperament a historie učení. Chronický stres může snížit prahovou hodnotu, při které se spustí poplašný systém.

Mezi účinné metody léčby patří kognitivně-behaviorální techniky, které zpochybňují katastrofické myšlenky, expozice, která postupně snižuje vyhýbání se, a v případě potřeby léky, které tlumí fyziologické vzrušení. Mnohé z nich však mohou sloužit užitečnému účelu tím, že člověka připraví na skutečné výzvy; problém nastává, když zaplaví každodenní život a zmenší rozsah možných akcí.

• Nadměrný strach nebo obavy neúměrné hrozbě
• Způsobuje fyzické a kognitivní příznaky
• Objevuje se v několika uznávaných formách poruch
• Reaguje na terapii a někdy i na léky