Vnější motivace je pud k provedení určitého chování za účelem získání vnější odměny nebo vyhnutí se vnějšímu trestu. Činnost je spíše prostředkem k dosažení cíle než cílem sama o sobě.

Známky, výplaty, trofeje, pochvala a hrozba trestů jsou klasickými vnějšími motivátory. Mohou být vysoce účinné při iniciování a udržování chování, zejména u úkolů, které jsou únavné nebo nezajímavé. Výzkum však opakovaně ukazuje, že silná závislost na vnějších odměnách může podkopat vnitřní zájem. Když je dříve příjemná činnost placena nebo hodnocena, lidé ji mohou začít vnímat jako práci a po odebrání odměny ztratí spontánní touhu v ní pokračovat.

Ne všechny vnější motivátory jsou si rovny. Ty, které podporují autonomii a kompetenci – uznání úsilí, poskytnutí smysluplného zdůvodnění – bývají méně dráždivé než ty, které se cítí ovládající. Teorie sebeurčení rozlišuje mezi typy vnější motivace podle toho, jak plně byl vnější důvod internalizován.

Vnější motivace splní svůj účel. Otevřenou otázkou je, co dělá s dlouhodobým vztahem k samotné aktivitě.