Cannon-Bardova teorie emocí předpokládá, že podnět vyvolávající emoce současně spouští fyziologickou reakci a subjektivní prožívání emocí. Tyto dva jevy se vyskytují společně; ani jeden nezpůsobuje ten druhý.

Walter Cannon a Philip Bard rozvinuli tento názor ve 20. letech 20. století jako výzvu dřívější Jamesově-Langeově teorii, která tvrdila, že se bojíme, protože běžíme. Cannon tvrdil, že stejné tělesné změny se vyskytují u různých emocí a že tyto změny jsou často příliš pomalé na to, aby vysvětlovaly rychlost emočního cítění. Místo toho lokalizoval klíčové procesy v thalamu, o kterém věřil, že vysílá simultánní signály do kortexu (vytvářejícího pociťovanou emoci) a do autonomního nervového systému (vytvářejícího tělesnou reakci).

Pozdější výzkum anatomii zpřesnil – hypotalamus a limbické struktury hrají větší roli, než Cannon předpokládal – přesto ústřední tvrzení o simultánní generaci zůstává vlivné. Moderní teorie často zahrnují prvky Cannon-Bardovy i James-Langeovy teorie a uznávají, že zpětná vazba od těla může ovlivnit a zesílit emoce, i když není jejich jedinou příčinou.

Podle Cannon-Barda, když v lese potkáte medvěda, zrychlený tep a pocit strachu vznikají ve stejnou chvíli ze stejného centrálního procesu.