Absolutní práh je nejslabší úroveň podnětu, kterou člověk dokáže detekovat v polovině případů. Pod touto úrovní je podnět obvykle přehlédnut; nad ní se detekce stává spolehlivou. Tento koncept pochází z psychofyziky devatenáctého století a zůstává základním měřítkem senzorické citlivosti.

Prahy se liší v závislosti na smyslech i jednotlivci. Plamen svíčky za jasné noci je za ideálních podmínek viditelný ze vzdálenosti třiceti mil; tikaní hodinek je slyšet z šesti metrů v tiché místnosti. Prahy chuti a čichu se liší v závislosti na chemické látce a stavu pozorovatele. Věk, únava, pozornost a očekávání mění naměřenou hodnotu. Moderní testování často používá metody detekce signálu, které oddělují skutečnou citlivost od ochoty pozorovatele říct „ano“.

Kritérium 50 procent je konvenční. Uznává, že detekce je spíše pravděpodobnostní než založená na principu „všechno, nebo nic“. Podnět na prahu není v žádném jednoduchém smyslu polovinu času neviditelný nebo neslyšitelný; spíše je vnitřní reakce, kterou vyvolá, někdy dostatečně silná, aby překročila rozhodovací kritérium, a někdy ne.

Znalost absolutní prahové hodnoty pomáhá inženýrům navrhovat displeje a alarmy a psychologům poskytuje kvantitativní výchozí bod pro studium toho, jak se pocit stává vnímáním.