Vejdete do kuchyně a najdete na podlaze dózu od sušenek, víčko je otevřené a na dlaždicích drobky. Neodvozujete, co se stalo, z obecných principů a nemůžete to vyvodit z opakovaných pozorování. Hádáte. Nejlepší vysvětlení je, že ji někdo shodil. Tímto odhadem je abdukce, forma uvažování, která generuje hypotézy k vysvětlení překvapivých faktů.

Charles Sanders Peirce zavedl tento termín koncem 19. století a odlišil jej od dedukce a indukce. Dedukce vyvozuje nezbytné závěry z premis. Indukce zobecňuje z případů. Abdukce navrhuje pravděpodobnou příčinu. Lékař diagnostikující horečku, detektiv čtecí místo činu, vědec objevující anomálii v datech: všichni uvažují abduktivně. Závěr není zaručen. Je to nejpravděpodobnější příběh vzhledem k tomu, co víte, a může být mylný.

Jak to funguje

• Začněte překvapivým pozorováním. Něco neodpovídá očekávání.
• Generujte vysvětlení kandidátů. Může se hodit několik hypotéz.
• Vyhodnoťte věrohodnost. Zvažte jednoduchost, koherenci a předchozí znalosti.
• Otestujte nejlepšího kandidáta. Považujte to za hypotézu, kterou je třeba ověřit.

Abdukce je motorem objevů, ale není důkazem. Peirce ji nazval jedinou formou uvažování, která zavádí nové myšlenky, a také nejomylnější.