Život vyprávěný z úst člověka, který ho prožil, je autobiografií. Autor vybírá události, formuje příběh a čtenářům představuje verzi svého já. Na rozdíl od soukromého deníku je autobiografie psána pro publikum, a proto zahrnuje volbu, co zahrnout, co vynechat a jak interpretovat minulost.

Některé autobiografie se zaměřují na komplexní pokrytí od dětství; jiné se zaměřují na konkrétní období nebo téma – politickou kariéru, duchovní konverzi, boj s nemocí. Forma umožňuje reflexi, kterou dobové záznamy nemohou poskytnout. Paměť je selektivní a rekonstrukční, takže výsledný portrét je vždy spíše interpretací než úplným faktickým záznamem.

Čtenáři přistupují k autobiografiím se směsicí zvědavosti a skepticismu. Hlas je intimní, přesto má autor všechny důvody prezentovat příznivé nebo koherentní já. Nejlepší příklady uznávají složitost a rozpor. Ať už je subjektem veřejná osobnost nebo soukromá osoba, autobiografie zůstává jedním z hlavních způsobů, jak se lidé snaží najít smysl ve své vlastní existenci v psaní.