Postmodernismus v literatuře se vyznačuje fragmentací, paradoxem, nespolehlivým vyprávěním, intertextualitou a skepticismem vůči velkým narativům a stabilnímu významu. Do popředí se dostal v polovině až koncem dvacátého století.

Spisovatelé spojovaní s tímto stylem – Pynchon, Barth, Calvino, Rushdie a mnoho dalších – si hrají s formou, mísí vysokou a nízkou kulturu a často zviditelňují umělost vyprávění. Lineární zápletky ustupují koláži, pastišům a sebevztahům. Čtenáři je často připomínáno, že text je spíše konstruovaný objekt než průhledné okno do reality. Ironie, parodie a černý humor jsou běžné tonální rejstříky.

Postmodernismus reaguje na formální ambice a zbytkový humanismus vrcholného modernismu a zároveň rozšiřuje některé z jeho experimentálních impulsů. Kritici diskutují o tom, zda se jedná o souvislé hnutí, nebo volný shluk tendencí. Jeho techniky se staly široce dostupnými, takže prvky, které byly kdysi považovány za radikální, se nyní objevují v mainstreamové beletrii a populárních médiích.

Literatura, která nedůvěřuje mistrovským příběhům a libuje si v rozbitých formách, smíšených hlasech a otevřené hře, pracuje v postmoderním duchu.