Epistolární román je vyprávěn prostřednictvím série dokumentů – obvykle dopisů, ale někdy i deníkových zápisků, novinových výstřižků nebo elektronických zpráv. Příběh se vynořuje ze samotné korespondence.

V angličtině tuto formu zavedly romány Samuela Richardsona Pamela a Clarissa; mezi pozdější příklady patří Goethův Utrpení mladého Werthera, Stokerův Dracula a četné moderní experimenty s e-maily, textovými zprávami a smíšenými médii. Tato metoda vytváří bezprostřednost a intimitu; čtenáři mají pocit, že zaslechnou soukromou komunikaci. Umožňuje také více perspektiv, když přispívá několik korespondentů, a může vytvářet napětí prostřednictvím mezer a prodlev mezi dopisy.

Mezi výzvy patří zachování věrohodnosti – proč by postavy psaly tak podrobně? – a vyhýbání se monotónnosti. Zkušení odborníci mění hlasy, využívají mezery mezi dokumenty k dramatickému efektu a nechávají samotnou formu stát se součástí významu. Epistolární román zůstává flexibilním prostředkem pro zkoumání subjektivity, nespolehlivosti a způsobů, jakými písemná komunikace utváří vztahy.

Pokud je vyprávění románu nesen výhradně dopisy nebo dokumenty, které jeho postavy vytvářejí, jedná se o epistolární příběh.