Katarze je emocionální uvolnění nebo očištění, které publikum zažívá prostřednictvím umění, zejména tragédie. Aristoteles používal tento termín k popisu účinku soucitu a strachu v divadle.

Během dobře zpracované tragédie diváci cítí intenzivní emoce v zastoupení postav a v jejím rozuzlení shledávají tyto emoce nějakým způsobem vyjasněnými nebo uvolněnými. Přesný mechanismus je diskutován po staletí – zda ​​katarze znamená očistu, pročištění nebo intelektuální vyjasnění – ale základním tvrzením zůstává, že seriózní drama může zanechat diváky dojaté, ale zároveň obnovené, spíše než jen znepokojené. Pozdější myslitelé rozšířili tuto myšlenku i na jiná umění a na terapeutickou hodnotu vyjadřování emocí.

Katarze závisí na zapojení publika a na schopnosti díla přenést emocionální intenzitu někam smysluplným. Když se dílo zdá být zasloužené, zážitek je nezapomenutelný; když se zdá být zmanipulované, efekt se hroutí do pouhé sentimentality.

Ticho po silné tragédii, kdy se probudí a poté usadí silné city, je zážitek, kterému se říká katarze.