V 70. letech 20. století se stalo něco, co ekonomové považovali za nemožné. Inflace a nezaměstnanost rostly současně. Standardní Phillipsova křivka tvrdila, že se pohybovaly opačnými směry. Stagflace, kombinace stagnujícího růstu a vysoké inflace, toto pravidlo porušila a vynutila si přehodnocení makroekonomické teorie.

Spouštěčem byl šok v nabídce. OPEC uvalil v roce 1973 embargo na ropu a ceny ropy se čtyřnásobně zvýšily. Vyšší náklady na energie zvýšily ceny v celé ekonomice. Zároveň se zpomalil růst a zvýšila se nezaměstnanost. Centrální banky čelily dilematu. Zvýšení sazeb by sice bojovalo s inflací, ale prohloubilo recesi. Snížení sazeb by podpořilo růst, ale zhoršilo inflaci. Neexistovala žádná dobrá možnost.

Tato zkušenost zanechala trvalou stopu. Přesvědčila centrální banky, aby upřednostnily kontrolu inflace i za cenu vyšší nezaměstnanosti. Paul Volcker, předseda Federálního rezervního systému v letech 1979 až 1987, zvýšil úrokové sazby na téměř 20 procent, aby zlomil inflaci. Fungovalo to, ale spustilo to těžkou recesi. Od té doby je stagflace vzácná, ačkoli prudký nárůst cen energií a inflace v roce 2022 vyvolal obavy z jejího návratu.

Příčiny stagflace

• Šoky v dodávkách, jako jsou ropná embarga
• Nadměrný růst peněžní zásoby
• Spirály mezd a cen
• Slabé politické reakce
• Vnější ekonomické narušení