Když inflace prudce stoupá, centrální banky zvyšují úrokové sazby. Když se blíží recese, snižují je. Tato rozhodnutí tvoří měnová politika, soubor opatření, která centrální banka podniká ke kontrole peněžní zásoby a nákladů na úvěry. Cílem je obvykle udržet inflaci nízkou a stabilní a zároveň podporovat zaměstnanost a růst. Nalezení správné rovnováhy je nejtěžší částí.

Nástroje se v průběhu let rozšířily. Tradičně centrální banky nakupovaly a prodávaly státní dluhopisy, aby upravily peněžní zásobu, což je proces nazývaný operace na volném trhu. Stanovovaly také požadavky na minimální rezervy pro komerční banky a diskontní sazbu, za kterou si banky přímo půjčují. Od roku 2008 mnoho z nich využívá kvantitativní uvolňování, nákup velkého množství aktiv, aby vtlačily peníze do finančního systému, když sazby klesnou na nulu.

Měnová politika funguje se zpožděním. Snížení sazeb dnes nemusí mít vliv na výdaje celé měsíce. To ztěžuje načasování. Centrální banky musí jednat na základě prognóz a prognózy jsou často chybné. Federální rezervní systém byl kritizován jak za příliš pomalý postup před krizí v roce 2008, tak za příliš brzké zpřísnění měnové politiky ve 30. letech 20. století, což zhoršilo Velkou hospodářskou krizi.

Měnové nástroje

• Operace na volném trhu
• Požadované minimální rezervy
• Diskontní sazba
• Kvantitativní uvolňování
• Navádění vpřed