Ekologové kdysi popsali sukcesi jako sérii fází končících stabilním klimaxovým společenstvem. Holé pole ustupuje trávám, poté keřům, pionýrským stromům a nakonec vzrostlému lesu, který přetrvává, dokud není narušen. Tato myšlenka byla ústředním bodem práce Frederica Clementse na počátku 20. století. Tvrdil, že každá oblast má jeden klimax určený klimatem a že sukcese k němu směřuje podobně jako organismus vyvíjející se směrem k dospělosti.

Tento pohled byl do značné míry nahrazen. Moderní ekologie vnímá společenstva jako dynamická a narušováním řízená společenstva. Les nemusí nikdy dosáhnout stabilního koncového bodu. Požáry, bouře, hmyz a využívání půdy člověkem opakovaně obnovují sukcesi. Henry Gleason ve 20. letech 20. století tvrdil, že společenstva jsou volná seskupení druhů reagujících individuálně na podmínky, nikoli integrované superorganismy. Jeho názor si postupem času získal podporu. Dnes ekologové hovoří spíše o pozdně sukcesních nebo starých společenstvech než o jediném klimaxu.

Fáze nástupnictví

• Pionýrský druh: první, kdo kolonizuje holou půdu.
• Mezidruhy: keře a rychle rostoucí stromy.
• Pozdně sukcesní: pomalu rostoucí, stíntolerantní stromy.
• Rušení: požár, bouře nebo lidské zásahy resetují sekvenci.

Pralesy stále mají význam. Zadržují uhlík, poskytují útočiště druhům, které se nikde jinde nevyskytují, a jejich vývoj trvá staletí. Jejich ochrana nespočívá v dosažení vyvrcholení. Jde o to, aby přírodní procesy mohly pokračovat.