V roce 1975 vyvinuli Georges Köhler a César Milstein techniku ​​pro produkci identických protilátek z jediné buněčné linie. Spojili B buňku produkující protilátky s myelomovou buňkou, čímž vytvořili hybridom, který se mohl neomezeně dělit a produkovat jedinou protilátku. Zrodily se monoklonální protilátky. Tento objev získal v roce 1984 Nobelovu cenu.

Monoklonální protilátka se váže na jeden specifický cíl, nazývaný epitop. Tato specifičnost z nich dělá silné léky. Mohou blokovat protein, který podporuje rakovinu, signalizovat rakovinnou buňku ke zničení imunitním systémem nebo neutralizovat virus. Mohou také doručit lékovou dávku přímo do cílové buňky. První terapeutická monoklonální protilátka, muromonab, byla schválena v roce 1986. Od té doby byly schváleny stovky protilátek pro léčbu rakoviny, autoimunitních onemocnění, infekčních onemocnění a migrény.

Monoklonální protilátky se produkují v buněčných kulturách savců, obvykle v buňkách vaječníků čínského křečka. Tento proces je nákladný a složitý. Protilátky musí být purifikovány z kultivačního bujónu a testovány na účinnost, čistotu a bezpečnost. Obvykle se podávají intravenózní infuzí nebo subkutánní injekcí, protože by se při požití strávily.

Názvy monoklonálních protilátek odhalují jejich původ. Lidské protilátky končí na -umab. Humanizované protilátky končí na -zumab. Chimérické protilátky končí na -ximab. Přípona není jen označení. Říká, jak velká část molekuly je lidská a jak je pravděpodobné, že vyvolá imunitní odpověď.