Centrální banky řídí ekonomiku pomocí měnové politiky. Zvyšují nebo snižují úrokové sazby, nakupují nebo prodávají státní cenné papíry a upravují požadavky na minimální rezervy. Cílem je udržet nízkou inflaci, vysokou zaměstnanost a stabilní finanční systém. Ve Spojených státech má Federální rezervní systém dvojí mandát: maximální zaměstnanost a cenovou stabilitu. Evropská centrální banka cílí na inflaci blízko 2 procent. Japonská centrální banka prosazuje agresivní uvolňování po celá desetiletí.

Hlavním nástrojem je úroková sazba. Když Fed zvýší úrokovou sazbu, rostou náklady na půjčky v celé ekonomice. Následují to hypotéky, půjčky na auta a úrokové sazby kreditních karet. Podniky investují méně. Spotřebitelé utrácejí méně. Inflace se sice zpomaluje, ale růst se zpomaluje. Když Fed snižuje sazby, děje se opak. Nižší sazby stimulují půjčky a výdaje. Problém je v načasování. Pokud se zakročí příliš pozdě, inflace se roztočí do spirály. Pokud se zakročí příliš brzy, ekonomika se zastaví.

Když sazby klesnou na nulu, centrální banky se obracejí k nekonvenčním nástrojům. Kvantitativní uvolňování nakupuje dlouhodobé dluhopisy, aby snížilo dlouhodobé sazby a vlilo likviditu. Budoucí výhled sděluje budoucí politické záměry a formuje očekávání. Řízení výnosové křivky přímo omezuje dlouhodobé sazby. Tyto nástroje byly agresivně používány po roce 2008 a znovu v roce 2020.

Měnová politika není všemocná. Nemůže řešit nabídkové šoky, fiskální deficity ani strukturální problémy. Funguje se zpožděním. A její účinky jsou nerovnoměrné, pomáhají více vlastníkům aktiv než těm, kteří pracují. Limity měnové politiky jsou stále jasnější.