Banky působí přes hranice, ale regulace je na národní úrovni. Tento nesoulad způsoboval problémy. V 70. letech 20. století ohrožovaly bankroty v jedné zemi stabilitu ostatních. V reakci na to guvernéři centrálních bank z deseti zemí v roce 1974 vytvořili Basilejský výbor pro bankovní dohled. Výbor se schází v Basileji ve Švýcarsku a vydává standardy, které země dobrovolně přijímají.

První Basilejská dohoda z roku 1988 stanovila minimální kapitálové požadavky. Banky musely držet kapitál ve výši alespoň 8 procent svých rizikově vážených aktiv. To znamenalo, že banka se 100 miliony dolarů v úvěrech musela držet kapitál ve výši 8 milionů dolarů. Cílem bylo zajistit, aby banky dokázaly absorbovat ztráty, aniž by selhaly. Basel II z roku 2004 pravidla zpřesnila a umožnila bankám používat interní modely k posouzení rizik. Tento přístup se v roce 2008 obrátil proti nim, když tyto modely podcenily rizika cenných papírů krytých hypotékami.

Basel III, schválený v roce 2010 a postupně zaváděný v následujícím desetiletí, zpřísnil kapitálové požadavky, přidal poměr zadlužení a zavedl pravidla likvidity. Banky musí držet dostatek vysoce kvalitních likvidních aktiv, aby přežily 30denní stresový scénář. Musí také udržovat proticyklickou rezervu, která se vytváří v dobrých časech a může být uvolněna v časech špatných.

Basilejské dohody nejsou zákony. Jsou to standardy. Každá země je implementuje prostřednictvím vlastních předpisů. Spojené státy, Evropská unie a další jurisdikce přijaly verze Basel III, i když ne identicky. Tyto rozdíly jsou důležité pro mezinárodní banky.