V roce 1967 si Jocelyn Bell Burnellová všimla rádiového signálu, který pulzoval každých 1,337 sekundy. Byl tak pravidelný, že jej tým krátce nazval LGM-1, což znamená „malí zelení mužíci“. Ukázalo se, že se jedná o pulsar, rychle rotující neutronovou hvězdu, která vyzařuje paprsky záření ze svých magnetických pólů. Jak se hvězda otáčí, paprsky procházejí kolem Země jako maják a s každou otáčkou vytvářejí puls.

Pulsary jsou neuvěřitelně stabilní hodiny. Některé se otáčejí stokrát za sekundu s periodou přesností na miliontinu sekundy. Díky této přesnosti jsou užitečné pro testování obecné relativity, detekci gravitačních vln a dokonce i pro navigaci kosmických lodí. Sondy Voyager nesou na svých zlatých deskách mapu pulsarů, která ukazuje polohu Země v galaxii.

Ne všechny pulsary jsou stejné. Většina pulzuje v rádiových vlnách, ale některé vyzařují rentgenové nebo gama záření. Magnetary jsou typem pulsarů s extrémně silnými magnetickými poli. Milisekundové pulsary vznikly akrecí hmoty z doprovodné hvězdy. Jsou to nejpřesnější hodiny ve vesmíru.

Objev pulsarů získal v roce 1974 Nobelovu cenu. Bell Burnell, který provedl první pozorování, nebyl do studie zahrnut, což je dodnes kontroverzní rozhodnutí.