Většina lidských letů do vesmíru se odehrává v blízkosti domova. Nízká oběžná dráha Země pokrývá oblast pod zhruba 2 000 kilometry, kde satelity obíhají planetu přibližně každých devadesát minut. Mezinárodní vesmírná stanice se nachází ve výšce asi 400 kilometrů a většina satelitů pro pozorování Země letí ve výšce 500 až 800 kilometrů.

Výhodou je přístupnost. Dosažení nízké oběžné dráhy (LEO) spotřebuje méně energie než dosažení vyšších oběžných drah a pohled na Zemi je detailní. Nevýhodou je odpor vzduchu. Řídká atmosféra v těchto výškách pomalu stahuje satelity dolů, což vyžaduje pravidelné restartování nebo případný návrat do atmosféry.

Běžné použití

• Pilotní vesmírné lety a vesmírné stanice
• Pozorování a zobrazování Země
• Internetové konstelace jako Starlink
• Vědecké a technologické demonstrační mise

Orbitální trosky představují rostoucí problém. Srážky při těchto rychlostech vytvářejí tisíce fragmentů, z nichž každý je schopen zničit satelit a vyvolat další srážky.