Náboženský jazyk rozlišuje sféru vyhrazenou pro božské a běžný život. To, co patří k běžnému životu, se nazývá profánní. Tento termín původně znamená „mimo chrám“.

Profánní prostor, čas a předměty jsou k dispozici pro běžné užívání bez zvláštních rituálních opatření. Posvátné naopak vyžaduje úctu a omezený přístup. Hranice je udržována pravidly o čistotě, řeči a chování. Porušení hranice představuje svatokrádež.

Moderní sekulární společnosti rozšiřují profánní sféru a zmenšují veřejně uznávanou posvátnost. Přesto tento rozdíl přetrvává ve zbytkové podobě, kdykoli lidé v určitých budovách ztiší hlas nebo váhají s lehkovážným zacházením s určitými symboly. Antropologové a teologové nadále mapují, jak různé kultury vytyčují hranici.

To, co je rouhání, nemusí být nutně špatné; prostě to není svaté.