Vyřezávaná nebo odlitá socha stojí ve svatyni a přijímá obětiny a modlitby. Tato socha je modlou, když ji věřící považují za božstvo nebo za příbytek božstva. Tato praxe je starobylá a rozšířená.

Modly dávají oddanosti konkrétní zaměření a činí neviditelné hmatatelným. Kritici v rámci monoteistických tradic odsuzují modlářství jako záměnu stvořitele za stvořené věci. Obránci používání obrazů rozlišují mezi úctou k tomu, co obraz představuje, a uctíváním samotného hmotného objektu. Debata postupně vedla k ikonoklasmu a úctě k ikonám.

Kromě doslovných soch náboženští učitelé varují před zacházením s bohatstvím, mocí nebo ideologií jako s funkčními modlami. Termín se tak rozšiřuje z fyzických objektů na jakoukoli konečnou realitu, které je dána konečná věrnost. Fyzické modly zůstávají ústředním bodem mnoha živých tradic Asie, Afriky a dalších zemí.

Idol soustřeďuje oddanost, která by jinak mohla zůstat rozptýlená.