Zen je škola mahájánového buddhismu, která bere meditaci jako svou ústřední praxi a přímý vhled jako svůj cíl. Vznikla v Číně jako Čchan, byla přenesena do Japonska, kde vzkvétala pod názvem Zen, a od té doby se rozšířila po celém světě.

Tradice sahá až k Buddhově bezslovnému předání dharmy Mahákášjápovi a k ​​legendárnímu příchodu Bódhidharmy do Číny. Historický vývoj je složitější a zahrnuje interakci indických meditačních technik s čínskou kulturou a taoistickým cítěním. Vznikly dvě hlavní japonské větve: Rinzai, která používá paradoxní hádanky zvané koany k vyvolání průlomu, a Sóto, která zdůrazňuje šikantazu, „pouhé sezení“, bez úmyslného úsilí o jakýkoli konkrétní stav.

Zenový trénink je asketický. Obvyklými prostředky jsou dlouhé hodiny meditace vsedě, pozornost věnovaná držení těla a dechu a vedení učitele. Osvícení je popisováno jako náhlé poznání vlastní pravé podstaty, která je již úplná. Umělecké formy – malba tušem, kaligrafie, zahradní design, čajový obřad – se staly nástroji pro stejný vhled vyjádřený v každodenní činnosti.

Zen nedůvěřuje propracované doktríně a slovnímu vysvětlení. Cílem není o Měsíci mluvit, ale vidět ho.