Taoismus začíná poznatkem, že svět má svou cestu. Tao je tato cesta – vzorovaný, spontánní proces, kterým se odvíjí nebe, země a deset tisíc věcí. Lidské bytosti vzkvétají, když se s ní pohybují, spíše než proti ní.

Základními texty jsou Tao Te Ching, připisovaný legendárnímu Lao-c', a Čuang-c', sbírka příběhů a argumentů oslavujících osvobození od strnulých kategorií. Oba varují před vynuceným jednáním a přehnaným úsilím. Wu-wej, často překládané jako „nejednání“, není pasivita, ale jednání natolik přizpůsobené okolnostem, že nezanechává žádné tření. Opakujícími se tématy jsou jednoduchost, pokora a preference měkkého a poddajného před tvrdým a agresivním.

Náboženský taoismus později vyvinul propracované rituály, vnitřní alchymii a pantheon božstev a nesmrtelných. Techniky dýchání, stravy a meditace byly zaměřeny na dlouhověkost nebo duchovní transcendenci. Tyto dva proudy – filozofický a náboženský – se vždy překrývaly více, než západní klasifikace někdy připouštějí.

V běžném čínském životě taoistické myšlenky nadále ovlivňují postoje k přírodě, zdraví a mezím lidské kontroly. Tradice zůstává méně systémem doktrín než kultivovanou citlivostí: pocitem, že vesmír je již v pohybu a že moudrost spočívá v nalezení svého místa v tomto pohybu.