Jazykový determinismus je silnou formou Sapirovy-Whorfovy hypotézy: tvrzení, že jazyk, kterým člověk mluví, určuje způsob, jakým myslí. V nejpřísnější verzi mluvčí různých jazyků obývají různé kognitivní světy, protože jejich jazyky odlišně zobrazují realitu.

Benjamin Lee Whorf tvrdil, že gramatika a slovní zásoba jazyka formují navyklé myšlení. Poukázal na rozdíly ve způsobu, jakým jazyky kódují čas, čísla a prostorové vztahy. Pozdější výzkum testoval umírněnější verze této myšlenky – lingvistickou relativitu – a kladl otázku, zda jazyk ovlivňuje, spíše než striktně určuje pozornost, paměť a kategorizaci. Důkazy jsou smíšené. Jazyk může zkreslit pozornost směrem k určitým rozdílům a některé koncepty učinit přístupnějšími, přesto lidé mohou přemýšlet o kategoriích, pro které v jejich jazyce chybí jediné slovo, a mluvčí různých jazyků mohou dospět ke stejným logickým závěrům.

Většina současných psycholingvistů odmítá striktní determinismus a zároveň připouští, že jazyk může mít jemné, měřitelné účinky na poznávání. Debata o této problematice nadále stimuluje výzkum vnímání barev, prostorového uvažování a reprezentace času.

Jazyk je mocným nástrojem myšlení. Zda je také vězením pro myšlení, zůstává empirickou otázkou se složitou odpovědí.