Jamesova-Langeova teorie emocí tvrdí, že prožívání emocí je uvědomění si fyziologických reakcí na podnět vzbuzující emoce. Cítíme strach, protože se třeseme; cítíme smutek, protože pláčeme.

Tuto myšlenku nezávisle na sobě navrhli William James a Carl Lange na konci devatenáctého století. Obrátila se tak obecná posloupnost, v níž na prvním místě jsou pocity a na druhém tělesné projevy. Podle teorie jsou různé emoce spojeny s různými vzorci tělesných změn a vnímání těchto změn představuje emoci. Teorie naznačuje, že bez tělesné zpětné vazby by emoční prožitek byl slabý nebo chybějící.

Kritici, včetně Waltera Cannona, tvrdili, že tělesné změny jsou napříč emocemi příliš podobné a příliš pomalé na to, aby vysvětlovaly rychlost cítění. Pozdější výzkum ukázal, že zpětná vazba od těla ovlivňuje emoční prožívání – důležitá je jak zpětná vazba od obličeje, tak interoceptivní vnímání – ale důležitou roli hraje i poznávání a hodnocení. Současné teorie často chápou Jamesův-Langeův vhled jako jednu ze složek složitějšího procesu.

Trvalým přínosem této teorie je tvrzení, že tělo není jen jevištěm, na kterém se emoce projevují; je součástí samotné emoce.