Vnitřní motivace je touha vykonávat určité chování pro jeho samotné. Činnost je sama o sobě zajímavá nebo uspokojující; k jejímu udržení není nutná žádná vnější odměna.

Děti si hrající, vědci zkoumající otázku ze zvědavosti a hudebníci cvičící pro potěšení ze samotné hudby projevují vnitřní motivaci. Teorie sebeurčení identifikuje autonomii, kompetenci a vztahy jako psychologické potřeby, které podporují vnitřní motivaci. Když jsou tyto potřeby naplněny, je zapojení hlubší, kreativita vyšší a vytrvalost větší, než když je chování poháněno pouze vnějšími pobídkami.

Vnější odměny mohou podkopávat vnitřní motivaci, pokud jsou vnímány jako kontrolující. Dítě, které miluje kreslení, může kreslit méně, jakmile se jako platba zavedou samolepky. Tento efekt není nevyhnutelný; odměny, které potvrzují kompetenci bez nátlaku, mohou koexistovat s vnitřním zájmem. Vzdělávací a pracovní prostředí, která podporují autonomii, mají tendenci podporovat více vnitřní motivace než ta, která se silně spoléhají na dohled a podmíněné odměny.

Pokud je samotné konání důvodem pro konání, je motivace vnitřní.