Teorie řízení brány předpokládá, že mícha obsahuje neurologickou „bránu“, která buď blokuje signály bolesti, nebo jim umožňuje projít do mozku. Brána se otevírá aktivitou malých nervových vláken, která přenášejí bolest, a zavírá se aktivitou větších vláken nebo signály sestupujícími z mozku.

Ronald Melzack a Patrick Wall představili tuto teorii v roce 1965. Vysvětlovala, proč tření naraženého lokte může zmírnit bolest – aktivita velkých vláken z dotyku uzavírá bránu – a proč psychologické faktory, jako je pozornost, očekávání a emoce, mohou bolest zesilovat nebo zmírňovat. Jako místo brány byla navržena substantia gelatinosa v dorzálním rohu míchy.

Pozdější výzkum zpřesnil anatomické detaily, ale základní myšlenka zůstává vlivná. Bolest není jednoduchým teploměrem poškození tkáně; je to konstrukt modulovaný na více úrovních nervového systému. Tato teorie otevřela cestu k léčbě cílené na bránu – transkutánní elektrická nervová stimulace, kognitivní strategie a určité léky – spíše než pouze na periferní poranění.

Bolest se dostane k vědomí pouze tehdy, pokud ji brána propustí. Toto poznání změnilo způsob, jakým je bolest chápána a léčena.