Pokud náboženské autority vládnou přímo nebo pokud je právo explicitně odvozeno z náboženské doktríny bez sekulárního převahy, jedná se o systém teokracie. Politické a duchovní vedení jsou propojené nebo úzce spjaté.

Historické teokracie zahrnují určitá období papežské vlády a Kalvínovu Ženevu. Objevují se současné příklady nebo dílčí příklady, kdy duchovní orgány měly právo veta nad legislativou a veřejnými funkcemi. Teokratické nároky se opírají spíše o božskou autoritu než pouze o souhlas lidu nebo dědičné právo.

Teokracie omezují náboženský disent a často regulují osobní chování podle posvátného zákona. Mohou zajistit silnou sociální soudržnost mezi věřícími a zároveň vyvolávat konflikty s nevěřícími a s moderními očekáváními v oblasti individuálních práv. Odklon od teokratické vlády je obvykle sporný, protože zpochybňuje nejen politická uspořádání, ale i konečné zdroje legitimity.

V teokracii lze zpochybňování vládce chápat jako zpochybňování samotného božského řádu.