Přirozené právo je systém práva odvozený z přírody a rozumu, nikoli z legislativy. Tvrdí, že existují objektivní morální principy, které by lidské zákony měly odrážet. Pokud lidský zákon odporuje přirozenému právu, je nespravedlivý a nezavazuje svědomí. Tato myšlenka sahá až k Aristotelovi a stoikům, kteří tvrdili, že racionální řád prostupuje vesmírem a že ho lidé mohou objevit prostřednictvím rozumu. Tomáš Akvinský systematizoval přirozené právo ve 13. století a tvrdil, že se jedná o účast racionálních tvorů na věčném Božím zákoně.

Teorie přirozeného práva měla vliv na etiku, politiku a jurisprudenci. Zakládá lidská práva a tvrdí, že určitá oprávnění jsou inherentní lidské přirozenosti. Zakládá také povinnosti a tvrdí, že určité činy jsou ze své podstaty špatné. Kritici tvrdí, že přirozené právo je vágní, že závisí na kontroverzních předpokladech o lidské přirozenosti a že bylo používáno k ospravedlnění nespravedlivých institucí. Obhájci odpovídají, že přirozené právo poskytuje racionální základ pro morálku, který nezávisí na zjevení ani konvencích. Debata pokračuje v právní filozofii, bioetice a politické teorii.

Klíčové rysy přirozeného práva

• Objektivní. Morální principy lze objevit rozumem.
• Universal. Vztahují se na všechny lidské bytosti.
• Normativní. Lidské zákony by se jim měly přizpůsobovat.
• Teleologické. Jsou zakotveny v lidské přirozenosti a poslání.

Přirozené právo není totéž co přírodní zákony, které popisují, jak se věci chovají. Přirozené právo předepisuje, jak by věci měly být.