Alexander Fleming si v roce 1928 všiml, že plíseň zabila bakterie na jedné z jeho Petriho misek. Toto pozorování vedlo k penicilinu a ke století léků, které proměnily kdysi smrtelné infekce v drobné nepříjemnosti. Antibiotika ničí bakterie nebo jim brání v množení. Nedělají nic proti virům, a proto na ně nachlazení ani chřipka nereagují.

Hlavní třídy útočí na různé bakteriální cíle. Peniciliny a cefalosporiny narušují buněčnou stěnu. Tetracykliny a makrolidy blokují syntézu proteinů. Fluorochinolony narušují replikaci DNA. Každá třída má spektrum, tedy rozsah bakterií, které pokrývá, a soubor vedlejších účinků. Širokospektrální léky postihují mnoho druhů; úzkospektrální cílí na několik málo. Dobrý výběr znamená přizpůsobit lék bakterii, ideálně po kultivaci.

Rezistence je ústředním problémem moderního užívání antibiotik:

• Nadužívání. Předepisování léků na virové infekce dává bakteriím trénink na přežití.
• Nedokončené kurzy. Předčasné ukončení může nechat naživu i ty nejodolnější bakterie.
• Zemědělské použití. Rutinní dávkování hospodářských zvířat vyvolává rezistenci ve velkém měřítku.
• Málo nových léků. Vývoj nových tříd léků se zpomalil, i když odpor roste.

Programy antibiotické stewardship v nemocnicích si kladou za cíl předepsat správný lék, ve správné dávce a po správnou dobu. V sázce je něco jednoduchého: infekce, které se dříve snadno léčily, se stávají obtížnějšími.