Lidová hudba patří spíše k tradicím obyčejných lidí než k vyškoleným profesionálním skladatelům. Písně a instrumentální skladby se předávají z generace na generaci a často se s každou generací nebo regionem mírně mění. Témata jsou každodenní život, práce, láska, historie a společenské oslavy.

Instrumentace bývá přenosná a snadno dostupná: zpěv, housle, kytara, akordeon, banjo a různé bubny nebo dudy. Mnoho lidových tradic později ovlivnilo klasické skladatele a populární styly. Terénní nahrávky a vědecké sbírky zachovaly materiál, který by jinak mohl zmizet.

Současní folkoví hudebníci pokračují v hraní tradičního repertoáru a zároveň skládají nové písně ve stejném duchu. Festivaly, kluby a neformální setkání udržují hudbu společenskou a participativní. Hranice mezi folkem a jinými žánry je porézní, přesto důraz na společné vlastnictví a ústní předávání zůstává výrazný.

Poslouchání lidové hudby má často pocit, jako byste zaslechli konverzaci, která probíhá po staletí.