Ironie je kontrast mezi očekáváním a realitou, nebo mezi tím, co se říká, a tím, co se míní. Vzkvétá z rozdílu mezi zdáním a pravdou.

Slovní ironie nastává, když mluvčí říká jednu věc, ale myslí tím jinou, často pravý opak. Situační ironie nastává, když se události vyvinou v rozporu s očekáváním. Dramatická ironie nastává, když publikum ví, co postavy ne. Všechny tři formy závisí na dvojím uvědomění si: povrchu a skryté reality. Ironie může být komická, hořká, jemná nebo tragická v závislosti na tématu a tónu.

Detekce ironie vyžaduje kontextovou citlivost; tatáž věta může být doslovná nebo ironická v závislosti na situaci a způsobu podání. Autoři signalizují ironii tónem, nesourodostí, nadsázkou nebo uspořádáním událostí. Příliš zjevná ironie působí přehnaně; úspěšně zvládnutá ironie dává čtenáři potěšení z prohlédnutí složitější pravdy pod povrchem.

Když význam spočívá v rozporu spíše než v přímočarém prohlášení, působí ironie.