K přímé charakterizaci dochází, když vypravěč nebo jiná postava čtenáři výslovně říká, jaká postava je. Vlastnosti jsou spíše uvedeny, než aby byly naznačeny prostřednictvím jednání nebo dialogu.

„Byla to štědrá žena“ je přímá charakteristika. Alternativou – ukázat postavu, jak věnuje čas a zdroje, aniž by byla o to požádána – je nepřímá. Obě metody jsou užitečné. Přímá charakteristika je efektivní a může rychle určit základní rysy; pokud je používána příliš často, působí nekonkrétně a čtenáři nedává moc práce. Zkušení autoři často kombinují oba způsoby, uvedou vlastnost a poté ji demonstrují, nebo dovolí, aby pozdější akce zkomplikovaly počáteční přímé tvrzení.

V první osobě charakterizují mluvčího i jeho přímé komentáře o ostatních, protože úsudky odhalují hodnoty a předsudky. Přímá charakterizace je běžná ve starší beletrii a v některých populárních žánrech; současná literární fikce má tendenci upřednostňovat nepřímou metodu, ačkoli přímý přístup nikdy zcela nezmizí.

Když text jednoduše oznamuje vlastnosti postavy, je charakterizace přímá.