Pastvina otevřená všem pastevcům. Každý z nich získá přidáním dalšího zvířete. Náklady na nadměrné spásání hradí všichni. Takže každý pastevec přidá další zvířata a pastvina je zničena. Tento scénář, který popsal Garrett Hardin v eseji z roku 1968, je tragédií společného majetku. Vysvětluje, proč se sdílené zdroje vyčerpávají, i když všichni vědí, že výsledek je špatný.

Logika je přesvědčivá, ale Hardin tuto nevyhnutelnost přehnaně zdůraznil. Elinor Ostromová strávila desetiletí studiem komunit, které úspěšně spravují sdílené zdroje. Švýcarští farmáři spravují alpské pastviny pomocí pravidel, která sahají staletí do minulosti. Španělské zavlažovací oblasti rozdělují vodu mezi farmáře prostřednictvím volených tribunálů. Japonské vesnice stanovují rybolovné kvóty. Tyto systémy fungují, protože kombinují jasná pravidla, monitorování a odstupňované sankce.

Tragédie je skutečná, když neexistuje žádná správa zdrojů. Mezinárodní vody, atmosféra i vesmír jsou zranitelné. Řešením není vždy privatizace nebo vládní kontrola. Někdy je to správa komunity, přizpůsobená místním podmínkám. Ostromová získala Nobelovu cenu za to, že ukázala, že komunity mohou řešit problémy kolektivní akce bez trhů nebo států. Tento poznatek změnil způsob, jakým ekonomové a tvůrci politik uvažují o hospodaření s zdroji.

Příklady Commons

• Oceánský rybolov
• Atmosférický uhlík
• Zvodnělé vrstvy podzemní vody
• Veřejné pastviny
• Populace antarktického krilu