Vlády mají dvě hlavní páky k řízení ekonomiky: měnovou politiku, kterou řídí centrální banky, a fiskální politiku, kterou řídí zákonodárné sbory a ministerstva financí. Fiskální politika znamená zdanění a výdaje. Když vláda snižuje daně nebo staví most, je to fiskální politika. Když zvyšuje daně nebo škrtá program, je to také fiskální politika.

Během recesí mnoho ekonomů upřednostňuje expanzivní fiskální politiku: snižovat daně, utrácet více, nechat deficity narůstat. Cílem je dát lidem peníze do kapes a vytvářet pracovní místa, když soukromý sektor klesá. Během boomu je recept obrácený: zvyšovat daně nebo snižovat výdaje, aby se situace uklidnila a obnovil se fiskální prostor. V praxi je pro politiky mnohem snazší utrácet než utahovat.

Fiskální politika funguje pomalu. Daňové škrty potřebují čas, aby ovlivnily chování. Plánování a realizace infrastrukturních projektů trvá roky. Než udeří stimul, recese může skončit. Automatické stabilizátory, jako je pojištění v nezaměstnanosti, fungují rychleji, protože se uplatní bez nutnosti nové legislativy. Proto jim ekonomové často dávají přednost před diskrečními programy.

Fiskální nástroje

• Daň z příjmu a daň z příjmu právnických osob
• Vládní výdaje na zboží a služby
• Transferové platby, jako jsou dávky v nezaměstnanosti
• Investice do infrastruktury
• Daňové úlevy a dotace