Radiokarbonové datování měří rozpad uhlíku-14 a určuje stáří organických zbytků. Živé organismy absorbují uhlík z atmosféry, včetně nepatrného množství radioaktivního uhlíku-14. Když zemřou, tento uhlík se začne rozkládat známou rychlostí. Měřením množství zbytků mohou vědci vypočítat, jak dávno organismus zemřel. Willard Libby vyvinul tuto metodu koncem 40. let 20. století a v roce 1960 za ni získal Nobelovu cenu.

Tato technika funguje na materiálech starých až asi 50 000 let. Běžnými vzorky jsou kosti, dřevo, dřevěné uhlí, skořápky a rašelina. Kontaminace je neustálým problémem. Jediný otisk prstu nebo kapka konzervační látky může zkreslit výsledky. Kalibrace je také nezbytná, protože hladiny uhlíku-14 v atmosféře se v průběhu času měnily. K opravě nezpracovaných dat se používají sekvence letokruhů a další data.

Co může a nemůže dělat

• Datuje organické materiály, ne kámen ani kov.
• Účinný až zhruba 50 000 let.
• Vyžaduje kalibraci podle známých standardů.
• Kontaminace je hlavním zdrojem chyb.

Radiokarbonové datování transformovalo archeologii. Proměnilo relativní sekvence v absolutní chronologie a donutilo badatele opustit mnoho dřívějších předpokladů o tempu prehistorie.