Designové myšlení bere metody, které designéři používají k tvorbě věcí, a aplikuje je na problémy, které tradičně designovými problémy nejsou. Stanfordská škola designu a konzultační společnost IDEO tento přístup zpopularizovaly v roce 2000. Je zaměřen na člověka: začněte s lidmi, kterých se problém týká, nikoli s technologií nebo obchodním modelem. Proces je obvykle popsán v pěti fázích: vcítit se, definovat, vytvořit nápad, vytvořit prototyp a otestovat. Fáze nejsou lineární. Týmy se při učení vracejí zpět a opakují.

Tato metoda se značně rozšířila. Nemocnice ji používají k přepracování příjmu pacientů. Školy ji používají k přehodnocení učebních osnov. Vlády ji používají ke zlepšení veřejných služeb. Její přitažlivost je jednoduchá. Dává týmům strukturu pro zkoumání nejednoznačných problémů, aniž by musely uskakovat při hledání řešení. Má však i kritiky. Někteří tvrdí, že designové myšlení se stalo módním slovem, formátem workshopu, který produkuje lepící papírky a nadšení bez trvalé změny. Kritika má opodstatnění, když se proces zastaví u nápadu a nikdy nedosáhne implementace.

Základní fáze

• Vcítit se: porozumět uživatelům a jejich potřebám.
• Definujte: jasně formulujte problém.
• Nápady: vygenerovat mnoho možných řešení.
• Prototyp a testování: rychle sestavujte a učte.

Designové myšlení funguje nejlépe, když je spojeno s pravomocí jednat. Workshop, který končí bez rozpočtu a mandátu, nic nezmění.