V polovině devatenáctého století v Persii se mladý obchodník jménem Mirza Husajn-Alí prohlásil za nositele nového zjevení. Přijal titul Bahá'u'lláh, „Sláva Boží“, a učil, že velká světová náboženství jsou po sobě jdoucími kapitolami v jediném božském učebním plánu. Z tohoto tvrzení vzešla bahájská víra.

Jejími ústředními přesvědčeními jsou jednota Boha, jednota náboženství a jednota lidstva. Proroci jako Abraham, Mojžíš, Ježíš, Mohamed a Buddha jsou všichni považováni za projevy téže božské vůle, každý z nich vhodný pro dobu, ve které se objevil. Bahá'u'lláhovy vlastní spisy volají po odstranění předsudků, rovnosti žen a mužů, všeobecném vzdělání a světovém federálním systému schopném zajistit mír. Víra nemá duchovenstvo; místní a národní duchovní shromáždění volená komunitou se starají o správu a Světový dům spravedlnosti v Haifě řídí globální společenství.

Pronásledování poznamenalo jeho historii od samého počátku. První věřící v Íránu čelili věznění a popravám; tento trend pokračuje v mírnějších či ostrějších formách v několika zemích. Navzdory tomuto tlaku se komunita rozšířila do většiny zemí a čítá několik milionů stoupenců. Denní modlitba, každoroční půst a kalendář devatenácti měsíců utvářejí soukromý i společenský život bahá'í.

Víra se nepředstavuje jako roztržka s minulostí, ale jako nejnovější fáze rozvíjející se konverzace mezi božským a lidským.