K dezinformačnímu efektu dochází, když jsou zavádějící informace prezentované po události začleněny do paměti člověka na tuto událost. Původní vzpomínka je pozměněna nebo doplněna pozdějším materiálem.

Elizabeth Loftus a kolegové tento jev demonstrovali v sérii experimentů. Účastníci, kteří sledovali film o dopravní nehodě a později jim byly položeny otázky obsahující nepravdivé podrobnosti – například značku „dej přednost v jízdě“ místo značky „stop“ – často tyto podrobnosti zahrnuli do svých následných hlášení. Efekt je silnější, když jsou zavádějící informace nenápadné, když pocházejí z důvěryhodného zdroje nebo když od původní události uplynula určitá doba.

Zjištění mají zásadní důsledky pro výpovědi očitých svědků. Paměť není fixní záznam; je rekonstrukční a náchylná k ovlivňování. Techniky rozhovorů, které se vyhýbají sugestivním otázkám a oddělují vlastní vzpomínky svědka od vnějších sugescí, pomáhají omezit kontaminaci. Efekt dezinformací se objevuje také v každodenním prostředí, kdykoli rozhovory nebo mediální zprávy mění to, co si lidé později myslí, že zažili.

To, co si pamatujeme, je částečně to, co se stalo, a částečně to, co nám bylo řečeno potom.