Etika ctnosti se neptá, co bych měl dělat, ale jakým člověkem bych měl být. Zaměřuje se na charakter, spíše než na pravidla nebo důsledky. Tento přístup má kořeny v Aristotelovi, který tvrdil, že dobrý život je životem ctnostné činnosti vedené praktickou moudrostí. Má také kořeny v konfucianismu, který klade důraz na morální kultivaci a sociální harmonii. Etiku ctnosti oživila ve 20. století Elizabeth Anscombeová, která tvrdila, že moderní morální filozofie ztratila oporu v soustředění se na pravidla a důsledky. Philippa Footová, Alasdair MacIntyre a Martha Nussbaumová tento přístup rozvíjeli různými směry.

Etika ctnosti neignoruje činy. Ptá se, co by ctnostný člověk udělal. Ctnostný člověk je čestný, odvážný, spravedlivý a umírněný. Tyto vlastnosti se získávají zvykem a praxí. Etika ctnosti klade důraz na morální výchovu, vzory a rozvoj praktické moudrosti. Byla aplikována v medicíně, kde mezi ctnosti dobrého lékaře patří soucit, integrita a kompetence. Byla aplikována v podnikání, kde záleží na ctnostech, jako je čestnost a spravedlnost. Kritici tvrdí, že etika ctnosti je vágní a neřeší dilemata. Obhájci odpovídají, že poskytuje bohatší a realističtější popis morálního života. Etika ctnosti není soubor pravidel. Je to způsob života.

Klíčoví etici ctností

• Aristoteles. Ctnost jako prostředek, praktická moudrost, eudaimonie.
• Konfucius. Mravní kultivace, ren, li a sociální harmonie.
• Anscombe. Oživil etiku ctnosti ve 20. století.
• Foot. Ctnosti a neřesti, přirozená dobrota.
• MacIntyre. Ctnost, tradice a jednota příběhu.

Etika ctnosti není totéž co deontologie nebo utilitarismus. Deontologie se zaměřuje na pravidla. Utilitarismus se zaměřuje na důsledky. Etika ctnosti se zaměřuje na charakter.