Idealismus zastává názor, že realita je v zásadě mentální neboli nehmotná. Fyzický svět je podle tohoto pohledu buď konstruktem mysli, nebo projevem něčeho podobného mysli. Platón je často nazýván idealistou, ačkoli jeho teorie forem je složitější. Jeho formy jsou věčné, nefyzické vzorce, na kterých se podílejí jednotlivé věci. George Berkeley dal idealismu jeho nejpřímější formulaci: být znamená být vnímán. Hmotná substance neexistuje. To, čemu říkáme tabulka, je soubor idejí v mysli Boha a v našich vlastních myslích.

Německý idealismus, počínaje Kantem a pokračující Fichtem, Schellingem a Hegelem, považoval mysl za aktivně konstituující svět, který prožívá. Kant tvrdil, že nikdy nemůžeme poznat věci takové, jaké jsou samy o sobě, pouze takové, jaké se jeví v podobě naší intuice a kategorií našeho chápání. Hegel tvrdil, že realita je seberozvíjením ducha a že historie je proces, kterým duch poznává sám sebe. Idealismus ve 20. století upadl, když se analytická filozofie obrátila k fyzikalismu, ale nikdy nezmizel. Debaty o vědomí, vnímání a povaze reality udržují idealistické možnosti při životě.

Formy idealismu

• Platonický. Realita se skládá z věčných forem.
• Berkeleyan. Být znamená být vnímán.
• Transcendentální. Mysl strukturuje zkušenost.
• Absolute. Realita je seberozvíjení ducha.

Idealismus je často stavěn do kontrastu s materialismem, který tvrdí, že existuje pouze hmota. Debata mezi nimi je jednou z nejstarších ve filozofii.