V určitém okamžiku, často uprostřed noci, se objeví otázka: k čemu to je? Máte práci, rutinu, lidi, kterým na vás záleží, ale nic z toho se necítí jako ukotvené. Staré odpovědi vás nepřesvědčí. Netrpíte depresí v klinickém smyslu, i když hranice se může rozmazat. Jste v existenciální krizi, v okamžiku, kdy se zpochybňuje smysl a účel vašeho života.

Termín pochází z existencialistické filozofie, ačkoli samotná zkušenost je starší. Kierkegaard popsal hrůzu jako závratě ze svobody. Nietzsche psal o smrti Boha a zhroucení tradičních zdrojů smyslu. Sartre tvrdil, že jsme odsouzeni k svobodě, zodpovědní za vytváření vlastního smyslu ve vesmíru, který nám žádný smysl neposkytuje. Camus nazval konfrontaci mezi lidskou touhou a kosmickým tichem absurdní. Existenciální krize není známkou slabosti. Může být zlomovým bodem, okamžikem, kdy jsou zpochybňovány neprozkoumané předpoklady a stává se možným autentičtější život.

Běžné spouštěče

• Ztráta. Úmrtí milované osoby, rozvod, ztráta zaměstnání.
• Přechod. Promoce, odchod do důchodu, střední věk.
• Nemoc. Vážná diagnóza nebo střet s úmrtností.
• Reflexe. Setkání s filozofií, uměním nebo novou kulturou.

Existenciální krize mohou být dezorientující, ale jsou také příležitostmi. Nutí vás ptát se, čeho si skutečně ceníte, spíše než toho, čeho vám bylo řečeno, abyste si cenili.